10.29.2019

Mini - peněženka.

 Toto je moje nejoblíbenější cestovatelská peněženka. A teď jsem ji ještě o něco vytunila :).
Všimli jste si rozdílu?
Růžovou jsem šila podle původní střihu - jedna kapsička na zip, druhá na patent.
Černé kočky mají nově obě kapsičky zip :).
Za malé poutko si karabinkou připnu k poutku u kalhot nebo u batohu. Tajný tip pro ženy cestovatelky, pokud se nacházíte na nebezpečném místě  - peněženka se vejde i do podprsenky :).

10.19.2019

Maroko na vlastní pěst.

Aladina jsme nepotkali, ale máme jeho lampu!
V neděli ráno vstáváme časně, odlet z Prahy v 7.00 do MarrákešeMaroku. Máme v plánu navštívit tři města: Marrákeš, As-Sawíra a Agadir, která jsou od sebe vzdálená cca 200 km.  Do tří batůžků překvapivě vtěsnáme věci pro tři lidi a jednoho chlapečka. Už máme vychytané, co je a co není důležité mít sebou a zásadně ruličkujeme! Let trvá necelé čtyři hodiny, kontroly v Marrákeši proběhnou v pohodě a nás čeká pohled na krásnou budovu letiště, jenže .... teď kam?
Město je ohromné, bydlí zde 928 850 obyvatel a hustota zalidnění 1 326,9 obyv. / km². Letiště stojí blízko centra. Vše načteno, koukáme po autobusové zastávce, taxíkem v žádném případě nepojedeme....haha a už se vezeme. Cena je pro tři lidi přijatelná, jenže  při cestě domů zjistíme, že opačným směrem se jezdí za třetinu :).
Vystupujeme kdesi v centru. Uf...mazec. Zmatek, klaksony, pokřikující lidé, auta, koně, oslové, zahalené ženy, muži v dlouhých košilích. Na koukání bude času dost, teď se potřebujeme ubytovat, odložit batohy.
V mobilu GPS, tak snad najdeme v uličkách Mediny (staré město) náš riád, předem zarezervovaný přes booking. Typická medina je opevněná, tvoří ji bludiště úzkých uliček, některé nejsou ani metr široké a mají třeba i zastřešení. Byly takto budovány záměrně, aby zmátly a zpomalily útočníky. 
Napřed ale ochutnáme opuncie. My se potíme, prodavač má bundu.  
Vcházíme do mediny, která je zapsaná na seznamu UNESCO. O něco později: hele...tudy už jsme asi šli, nebo ne? A tudy asi taky, možná. Za každým rohem a na každém křížení to vypadá skoro stejně, začínám mít  pochyby, jak se vymotáme. 
Ó, jak naivní může být Čech v Marrákeši. Jsme 40 metrů od ubytování a přesto je nemožné se k němu dostat. GPS na nic, logika na nic! Těch metr širokých křivolakých uliček, odboček, vlevo, vpravo, už nevíme, kudy jsme šli a kudy ne, kde jsem byli a kde ne. Aby vetřelec byl totálně zmatený, některé uličky jsou slepé. Máme hlad, motáme se dokola, nemůžeme najít riád, to nám to pěkně začíná a ještě je vedro. 
A nastává další situace, před kterou všichni cestovatelé varovali - ujímá se nás místního kluk, že prý ví, kam jít. Není na výběr, buď smrt v bludišti nebo ho následovat. Takovým fofrem nás provede  labyrintem až před naše dveře, že nemáme šanci si tu cestu zapamatovat. Našemu zachránci se rádi odměňujeme spropitným. Ale čeká nás toto pokaždé??
Riád - dům, který zvnějšku nemá žádná okna, pouze vstupní dveře.  O to větší překvapení nás čeká uvnitř! Stojíme uprostřed centrálního nádvoříčka, do něhož směřují všechna okna z pokojů rozmístěných po jeho obvodu. Díky tomu je uvnitř stavby velmi příjemně, i když venku panuje  horko. Pojmenování vychází z toho, že na nádvoří bývala zahrada s pomerančovníky nebo citronovníky, popřípadě i s fontánou, která osvěžovalo sluncem rozpálený vzduch. My máme bazén.
A jdeme do našeho pokojíku. Malý, ale čisto, útulno, klimoška, wc za závěsem a tamtéž i velký sprchový kout, no co, jiný kraj, jiný mrav. Máme zaplacené dvě  noci a poté popojedeme dál...
Odkládáme batohy a musíme uspokojit žaludek. Do centra to máme kousek, i když totálně zamotanej. Snažíme si zapamatovat cestu, křídu by to chtělo! Jdeme do první restaurace, hladem skoro padáme. Hlavní jazyk je arabština, ve škole povinná francouzština a kvůli turistům umí i anglicky. Ještěže máme ve skupině syna, který nám v tomto směru zajišťuje veškerý překladatelský servis.
Ochutnáváme první berberskou whisky (zelený čaj s mátou, pořádně silný a pořádně sladký). Ochutnáváme první TAJINE - vše dohromady dušené v keramické misce s pokličkou. S plným žaludkem vyrážíme směle do víru orientálního chaosu...a  že je tedy pořádný. Potřebujeme nadhled.
 Usedáme do kočáru, okružní jízda městem se nám zdá ideální, jak to tu nenápadně omrknout.
Sympatický kočí vypráví, ukazuje důležité památky. Projíždíme uličkami a je na co koukat.
Místní móda nás ohromila, leč nic pro nás.
A tady už se smaží, vaří, peče.
Pokud něco chybí, není problém - doveze se.
Po hodině opouštíme bezpečí kočáru. Další priorita - koupit na zítra výlet k vodopádům OUZOUD, které svou výškou 110 m patří mezi nejvyšší vodopády v Maroku. Agentur, nabízející různé výlety, potkáváme na každém rohu dost. 
Nakonec kupujeme u sympatického Sandokana. Prý nás ráno vyzvedne přímo v riádu. 
Můžeme mu věřit? Uvidíme ráno....
Začíná ochutnávání místních, pro nás specialit, pro "domorodce" běžné jídlo. Placky polité medem.
Vše čerstvé, připravované před očima zákazníků - jen nesmíte být moc "pintlich".
Po sladkém by bodla káva. Zlákala nás kavárna na střeše s pěkným výhledem na malé náměstí.
Příjemná paní nás obslouží, hned  otázky odkud jsme a na Maxe úsměvy, a jak se jmenuje. S velmi opravdu milým jednáním k dětem se tu budeme setkávat pořád.
A jdeme na další průzkum. Kupujeme na ochutnání chléb a citronádu. Výroba "sámdoma" a skleničky myje v tom kbelíčku....jejda, raději blíže nezkoumám, ale byla výborná, to se musí nechat. Žádné vedlejší účinky se nedostavily.
A ten jejich čaj. Už se vaří další...na pivo nenarazíte, tak se v tom horku proléváme horkým čajem.
Odkud pochází voda jsme raději nezkoumali, ale poměr máty, zeleného čaje a cukru nás zajímal.
 Všeho hodně. U různých prodejců degustujeme berberskou whisky, jak místní čaj nazývají.
Ohromné náměstí Djemaa El Fna se večer mění na tržiště, kde potkáte zaklínače hadů, akrobaty, klauny, hudebníky, mraky lidí a nespočet stánků s občerstvením, čerstvými džusy. Díky chybějícímu centrální osvětlení má místo zajímavou atmosféru. To se nedá popsat, ta atmosféra...to musíte zažít!
Světe div se! I cestičku k našemu ubytku jsme našli, ale stejně mám pocit, že tak nějak divně chodíme dokola. Zítra nás čeká výlet k vodopádům, jestli tedy Sandokan přijde. Snídani nám ochotně připraví dřív...takovou běžnou africkou - Veselá kráva a jogurt Dannone, ať žije globalizace! Ale čerstvá šťáva z pomerančů a koláč od paní kuchařky neměl chybu.
Sandokan je přesný, můžeme vyrazit. Jede nás v dodávce 12 osob z toho jedna Norka, která cestuje po Maroku sama a s kterou si povídáme. Tedy, syn si povídá a nám překládá.
Vodopády Uzúd (d'Ouzoud) se  nacházejí v oblasti Vysokého Atlsu asi 150 km od města Marrakéš.
Tvoří je tři stupně, které dohromady měří 110 m. Délka nejdelšího jednotlivého vodopádu  činí 75 m
Cestou parádní výhledy a pořádné zatáčky. Jedno mě zvedá ze sedadla, druhé žaludek, (Kinedryl to jistí). Na parkovišti přebírá naši skupinku upovídaný průvodce. Pak ještě kus pěšky, Max se nenudí, o zábavu se starají opice.
A pak už výhledy a jsme pod vodopády. Šup na podivnou loďku a přímo až... no skoro pod mohutný proud vody.
Při čekání na oběd se kocháme pohledem z terasy restaurace.
K obědu copak? Á...nám už známý tajine a jeho klasická příprava na rozpáleném uhlí.
Můžeme se i vykoupat, ale voda není moc lákavá. Cestou zpět si ještě vodopády prohlédneme z různých perspektiv.
Do Marrákeše jsme se vrátili odpoledne. Udělali asi tři záhadná a pro mě nelogická kolečka, několik odboček uličkami, prý je to správná cesta, říkají moje dospělé děti a jsme "doma". Zkouška vody v bazénu a a relax na střeše. 
Odpočatí se vracíme do večerního centra. Samozřejmě, že se ztratíme v místním souku (tržiště), prodejci už začínají balit, není prostě šance se zde vyznat. Naštěstí nějakým zázrakem vyjdeme na hlavním náměstí, kde to žije. Oříšky, sušené ovoce a čerstvé džusy - ráj. Maxe máme v nosítku, kde si hoví. Přeci jen, čtyřleté dítě nemá ze země ten správný rozhled, kór za tmy.
Vracíme se domů a těch 330 zatáček, odboček a vraceček dává můj doprovod i za tmy.
Kdo si přivstane, stihne východ slunce na střeše. Vychutnáváme si snídani a pak balíme.
Jakmile se vymotáme z mediny, chytáme první taxi a milej pán nás odváží na autobusové nádraží. Zatím jsme potkali opravdu jen příjemné, usměvavé lidi, kteří se vyptávají odkud jsme, chtějí si povídat, Maxe by nejraději hladili a pusinkovali. Pokud si domluvíme cenu za taxi, tak to platí. Žádné pokusy o nějaký podraz, okradení. V obchodě jsme si zapomněli vzít zpět peníze a pán za námi dokonce utíkal, aby je vrátil.
Ale to už jsme na vzorně čistém autobusáku společnosti Supratour. Na přepážce kupujeme lístky. Chystáme se do města As-Sawíra, které je 200km daleko.
Jsme tu brzo, zdáli sledujeme dění na nádraží a v klidu si popíjíme čaj. 
Proč se trmácíme právě sem? As-Sawíra je přístavní město, ležící na pobřeží Atlantského oceánu, počet obyvatel 78 000. Nás tam láká  medina s pevností (Unesco). Pochvalujeme si klimatizovaný bus, v polovině cesty zastávka na toaletu a zakoupení občerstvení...jojo, to ještě nevíme, co nás za pár dní čeká za autobusové dobrodrůžo. 
V Sawíra se ještě na nádraží posilňujeme úžasnou čerstvou šťávou z pomerančů. Kurňa, jen ta hygiena...jojo, pán sklenici ošplouchne v kyblíčku s vodou pochybné barvy, stáří, kvality. Ó bože stůj při nás.
Vzhůru do pevnosti. Někde za těmi hradbami budeme spát zase v riádu, tak jsme zvědaví.
Vstupujeme do starého města a opět máme po dlouhé jízdě busem hlad. Kde se najíst? Než se  zorientujeme, to chvíli trvá, ale vhodnou restauračku najdeme rychle.
Naše menu, polívky, sýrové předkrm.
Nějaký "mišmaš", palačinky a zajímavý dezert - pomeranč s karamelem a posypaný skořicí. Jednou jsme jako dezert dostali úplně normální jablko :).
 S plným žaludkem bývá veselejší pohled na svět a tak při hledání adresy ubytování nespěcháme.
Uličky jsou podobné jako v Marrákeši, jen je vše menší, klidnější, ale hergot, kde dnes budeme spát?
 Už ho máme. Opět riád, dostáváme na uvítanou čaj, něco sladkého a pěkný apartmán.
Zbaveni batohů vyrážíme na další obhlídku historického centra. Čutající kluci, kavárny lákají k posezení, bloudíme, motáme se překrásnou medinou.
Dostáváme se přímo do pevnosti, kde jsou děla (z 18. a 19. st.) za kterých má Max ohromnou radost.
Hrajeme hru o dobytí města a na všechny děla musíme vylézt.
 Přístav, lodě a rackové.
Hodně racků.
Bludiště fantastických uliček nás dovede k oceánu. Konečně.
Slunce pálí a pořádně fouká. To nás odrazuje vyzkoušet vodu, tak jen smočíme nožky. Pustíme se do  budování hradů, propojovacích kanálů, které nám vzápětí ničí pořádné vlny.
K večeru to i ve městě pořádně profukuje a Max dostal ty nejlepší palačinky na světě - s nutelou.
 Opět přeslazený čaj (už asi po sté) a avokádový salát, bezkonkurenční.
Z hradeb pozorujeme fantastické večerní divadlo - západ slunce.
Užíváme si noční město, když tu náhle....v Maroku je problém koupit alkohol nebo dát si v restauraci pivo a my objevujeme příjemnou hospůdku, kde můžeme posedět při lahvince vína.  
Předem upozorňujeme, že si dáme "jen" víno (jsme už po večeři) a přesto dostáváme od milého majitele na ochutnání tři druhy oliv ( to tu dostáváme skoro ke každému jídlu a všude zdarma) a posléze i  výbornou pomázanku, vše grátis, jak zdůrazňuje veselý šéf.  Víno bylo výborné, ale to už jsme na snídani, kterou máme v ceně ubytování a zas ta čerstvá šťáva z pomerančů, mňam :).
V Sawíra máme naplánovaný jen jeden nocleh, lístky na bus jsme si pro jistotu koupili už včera. Balíme a přesunujeme se na autobusák. Pozorujeme odnašeče kufrů, kteří čekají na kšeft.
 Jsou připraveni, na vozík naloží bagáž a jdou s turisty na "místo určení".
My máme namířeno do města Agadir, které je daleko 180 km. Opět příjemná cesta busem Supratour, s občerstvovací zastávkou a první seznámení s tureckým WC. Jenže, když musíte... 
Jede se dál. Okolní krajina působí nehostinně, kde jsou naše lučiny, bory, sady a zemský ráj???
Agadir počet obyvatel 606 600, není typickým marockým městem, velké budovy, široké ulice, hotely a kavárny v evropském stylu. Město postihlo v r. 1960 ničivé zemětřesení. Následky byly tragické, většina města byla zničena zcela, trosky pohřbily tisíce lidí.  
Kvůli budování silnic jsme dorazili do města se zpožděním. Na autobusáku zkoušíme taxi, Kuba cenu ukecá a už se jedeme se ubytovat. Řidič tedy neví, kde se hotel nachází, syn zapíná navigaci - super spolupráce.
Moderní hotel jsem opět rezervovala předem, bohužel nebyla možnost snídaně.
Apartmán pěkný, čistý a my se nejvíc těšíme na smočení v bazénu, což nakonec ani nestihneme.
Nejdříve se potřebujeme najíst a někde si objednat zítřejší výlet na Saharu.  Nejbližší byla pizzerie, opět olivy + pomazánka z lilků a sušených rajčat grátis, milý personál. A výlet? Díky free wifi jsme zvládli 2 v 1. Kuba vše domlouvá při jídle přes messenger. Zítra ve 14 hod nás prý vyzvednou u hotelu, snad to klapne. 
Zatím jsme neobjevili "normální" obchod jako u nás, že by si člověk ráno skočil pro rohlíky a k tomu třeba sýr. Snídáme v kavárně kávu a croissant (nojo, jsme v bývalé francouzské kolonii). Pak musíme ještě stihnout oceán. Voda je teplá, ale už ráno nás překvapil mlžný opar, který se drží nad celým městem. Slunce sotva tušíme. Nic to ale nebrání, smočit nohy a vyřádit se na jemném písku.
A tohle je náš Sandokan č.2. Přesný, jak hodinky. Zaplatili jsme výlet na Saharu a oběd u místních Berberů. Sedáme do auta a odjíždíme.....Opět se setkáváme s milým týpkem, kterého zajímá odkud jsme a chce si povídat.
Po asi 45 minutové jízdě autem, nás Sandokan č.2 vysazuje v malém městečku na ulici. 
Jakože tady? 
Jakože sem na oběd?
To už nás vítá syn paní "Berberské" (která dodělává oběd), po úzkých schodech stoupáme do prvního patra, kde jsou tři menší místnosti a maličká kuchyň v podstatě na chodbě. Hostitel nás usazuje u kulatého stolečku v jedné té místnosti, která viditelně slouží jako obývák-jídelna-ložnice. Pěkně v tureckém sedu na zemi popíjíme čaj a dostáváme spoustu informací o životě místních. Á...paní domácí už nese na stůl. Překvapivě opět Tajine. Prý ho tu jedí 6x týdně na 100 způsobů, jen v pátek mají kuskus. Poučeni, jak správně jíst pouze rukama a chlebem se vrháme na jednu mísu pro všechny.  Nejvíce nadšení ze způsobu stolování projevuje Max.
Dobře najedeni odjíždíme na poušť. Úplně nejúžasnější zážitek, písek a zas písek. Dolů jako na klouzačce, třeba po zadku. Nahoru pak pořádná makačka.
 Proč nesjet dunu na snowbordu?
 A my jsme použili snowboard místo sáněk, frčeli jsme z duny o sto šest.
Maxmilián nás pořádně proháněl, válel sudy, blbnul, nadšení nebralo konce, moc se mu to líbilo.
Vůbec se nám nechtělo večer opouštět tohle velikánský pískoviště. Sandokan č.2 nás odváží zpět k hotelu, jsme pořádně unavený. Podle mapy, kousek od našeho hotelu, by měl být  obchod s potravinami, jdeme to omrknout.  No, potravin tam mělo pomálu, ale překvapivě hodně alkoholu. Taky dobrý. K večeři to jistí pizza a při víně plánujme zítřejší výlet. Asi 30 km daleko, kaňon Paradise Valley - krásné, skalnaté údolí, kde říčka vytváří tůňky ke koupání.

Po snídani jdeme na zastávku MHD, ale hned u nás zastavuje taxi. Jenže my chceme vyzkoušet místní bus. Taxikář nás ukecává a postupně nabídne cenu, které neodoláme. Ani jsem nestihla vyfotit tu káru z roku 1970, na kterou byl patřičně hrdý. Celou cestu nám vesele vypráví, dokonce přibereme cestou  ještě zákaznici. Tak nás jede pět dospělých, jedno dítě a žádné bezpečnostní pásy.
Vystupujeme po cca 15 kilometrech v městečku Aourir. Ke kaňonu nás prý dovezou tyhle chlapíci.
Jsou tu nachystané Grandtaxi, které ale vyjede po úplném naplnění 15. cestujícími. Jen uspěchaný evropan může řidiči položit otázku, jak dlouho to bude trvat. Ten pokrčí rameny. Jedná se o vzdálenost cca 15 km. Nejdříve přijdou dva kluci, do auta si dávají věci a v klidu čekají...už potřebujeme jen devět lidí.
Po dalších deseti minutách přijde pán, ale jestli jede s námi ...kdoví. Kuba odchází ještě nakoupit.
Za další chvíli přijde stará muslimka, řidič hází na střechu její nákup a paní odchází. Netušíme, kdo s námi pojede, lidi se tu záhadně střídají, spolucestující nepoznáme.
Konečně si máme nastoupit,  v nastartovaném autě ještě dalších 20 minut čekáme. Na paní, která má už tašky na střeše a někde se toulá, na pána, který dokuřuje....to bychom u nás nedali a hlavně, všichni jsou naprosto klidní a v pohodě!!
Konečně po hodinovém bloumání odjíždíme a je nás fakt 15. Po 100 metrech zastavujeme a řidič si jde koupit sváču - to nepochopíš :). Toho využije jeden z cestujících, vyskakuje a utíká. Zastavuje u krámku a zas popoběhne k dalšímu. Řidič se vrací, dojíždíme zběha, ten u pátého obchůdku kupuje pytel rýže, řidič vystupuje a společnými silami hází pytel na střechu. Nikdo nenadává, neremcá, vlastně jsou k sobě tolerantní a chápaví....když soused potřebuje tu rýži.
Už jsme u kaňonu. Překvapuje  nás pořádné vedro. Dojeli jsme 15 km od vesnice (kde byl stejný opar jako v Agadiru) do hor a slunce nás nemilosrdně spaluje.  Jdeme přes kopec...a jsme na místě. Když si odmyslíte plastový nábytek, je tu božsky.
Není co řešit, ve vodě je nejlíp. Pěkně jsme se vycachtali a užili si sluníčka, příjemné vody, rybičky nám ožužlávají prsty na nohou. Nikam nespěcháme, lebedíme si, protože v Agadiru nás určitě opět čeká opar a o poznání chladněji.
Palačinky a čerstvé džusy připravují dokonale.
Posilněni pořádnou dávkou kofeinu a cukru se vydáváme zpět. Jenže auha. Tam kde jsme vystupovali, nám stánkař řekl, že dolů nic nejede. Jakože fakt? Pak někam volal a že prý pro nás někdo přijede. Po zkušenostech s cestou sem už se ani neptáme za jak dlouho :).
Čas tady má jinou délku, důležité nikam nespěchat, nehonit se....a dočkali jsme se. Sdíleným taxikem se svezeme do městečka a vida, za chvilku přijíždí bus, kterým jsme chtěli jet původně sem. Muži vstávají a pouštějí sednou ženy. Jinak jsme tu asi jediní turisté a jediné nezahalené dámy.
V Agadiru je chladněji, my se snad v oceánu nevykoupeme. Účet v restauraci, syn má zaplatit a pro mě je květina....potěšil vtipný číšník.
Jdeme se ještě rozloučit s oceánem. Dcera s vnoučkem to udělali dokonale. 
Ráno si přivstaneme a opět taxíkem na autobusák. V kolik to jede jsme pochopili, ale kam....??
Nádraží vybavené, čisto, toalety evropské, výběr občerstvení, doplňujeme ještě zásoby vody, čeká nás přejezd 250 km do Marrákeše. Bus společnosti SUPRATOUR jede až později a lístky se kupují uvnitř budovy u přepážky. Pobíhá tu ale chlápek a prodává lístky na další spoje. Nabízí levnější a odjez za 10 minut. Zvítězila hamižnost, což se později ukázalo jako ne moc dobré rozhodnutí. Tedy...oni už ty lístky byly takový divný :(. Rady ostatních cestovatelů- NIKDY nekupujte jízdenky mimo přepážku.
Bus přijel, vypadal sice opotřebovaněji, než ty dražší, byl plný zahalených žen a bezzubých mužů, sedadla také nebyla v dobré kondici, ale stále nás hřála vidina ušetřených peněz. Těch pět zastavení, než jsem vyjeli z Agadiru, kdy lidé přistupovali, přestože už nebylo žádné místo, jsme nekomentovali, protože i my, vzadu na "4" jsme vyfasovali matku s třemi dětmi. Naštěstí dvě starší děti si posléze přesedli. Zůstala nám jen muslimka s ročním dítětem, které si oblíbilo Kubu a evidentně si s ním chtělo stále hrát, jíst naše sušenky atd. :). To, že jel bus celkem pomalu, jsme zaregistrovali, ale až najedeme na dálnici, určitě přidá. Přidal, ale jen trochu a po 50 km dokonce z dálnice dokonce sjel. Projížděl a zastavoval v městečkách nebo na mávnutí u silnice. Chladný opar zůstal ve městě, slunce začínalo hřát. Pokus o klimatizaci byl, to jo, ale spíš záporný, tzn - foukalo teplo. 
Občas jsem se mihli okolo dálnice, kde svištěly klimatizované autobusy firmy Supratour. My ale mohli propocený na vlastní kůži prožít, jak cestují normální  Maročané. V tílku jsme padali vedrem a místní dámy byly komplet zahalené. Po třech hodinách, kdy už jsem měli být v Marrákeši, udělá řidič zastávku přímo v tržnici. Začínají škalulata, kterým rozumí jen místní. Matka s dětmi nás opouští a my se pro jistotu rozvalujeme na všech sedačkách. Kuba podlehne davu a jde na obhlídku. Přináší občerstvení z místního "KFC" - foto z busu.
Etiketa nám nedovolovala moc fotit. Než vyjedeme, řidič naznačuje, že Max na klín a přiděluje nám starší zahalenou dámu. Ta má z turistů evidentně radost, chce si povídat, ale umí jen arabsky. Tak vytahuje mobil a pouští mně video. Zálibně se kouká na produkci. Já vidím poskakující chlapíky (jeden z nich bude asi manžel) v dlouhých košilích, jen doufám, že to není celovečerní představení.
Na našem telefonu sledujeme, jak se pomalinku blížíme k Marrákeši. Jenže čím blíž k městu, tím častěji zastavujeme. Těsně před cílem, řidič přibrzdí u benziny. To bude tankovat? Kdepak, zpoza budovy nosí a nakládá plastové nárazníky. Zajímavé, že všichni lidi jsou klidný, nikdo nenadává, nikdo se nediví :). Po pěti hodinách vystupujeme v Marrákeši. Jsme z té jízdy lehce vyčerpaní, naštěstí chytneme absolutně nejlepší taxi - na korbě motorky.
Poslední den ubytování v krásném riádu. Tentokrát jsem vybrala místo kousek od centra, ale mimo medinu, protože ráno odlétáme, tak abychom vše stíhali v klidu.
Nádherná zahrada uvnitř a příjemná oáza na střeše, kde nám byla podávána snídaně.
Chtěli jsme ještě stihnout prohlídku vyhlášených paláců a zahrad, ale díky "rychlému" autobusu to nestihneme. Nevadí, máme důvod se sem vrátit. Procházíme se po městě, vstřebáváme atmosféru.
 Posedáváme a pojídáme  v kavárnách, což je velmi příjemná činnost.
 Kavárny na střechách jsou top, v klídku sledujeme život dole na ulici.
 Jasně, že jsme vymetli i uličky bokem, jen cit nám trochu zakazoval fotit.
A pak jsem ji objevili. Aladinovu lampu, nadšení veliké :). 
Vůni čerstvé máty a koření všeho druhu jsme cítili ještě dlouho.
Pohled ze střechy riádu na mešitu Kutubíja, která je největší v Marrákeši. Jedná se o nejslavnější sakrální stavbu Almohádovců, jejíž základní kámen byl položen roku 1158. A večerní výhled na ulici.
Role se otáčejí, my večer zmoženi, chlapeček plný energie. Ráno při snídani by ještě chrupal.
Ale musíme na letiště a tradá domů.   
Nachodili jsme 66 km. Cítili jsme se bezpečně, ale úplně nejvíc nás překvapili opravdu milí, příjemní a vstřícní lidé, kteří nás netahali do svých krámků, nenutili k nákupům, byli velmi slušní.
Fotky nezachytí vše, co jsme viděli a ani pero nepopíše všechny zážitky.....kupte letenky a leťte poznávat život v jiných zemích.

Zpáteční letenky do Marrákeše pořídíte v akci už od 750 Kč.
Ubytování stálo celkem jednu osobu za 7 nocí 2600 Kč (snídaně byla v ceně 4x) 
Ubytování dítě 850 Kč / 3 noci, ostatní zdarma.

Pobyt 22.9. - 29.9. 2019

Na vlastní pěst jsme navštívili třeba  Maltu zde, nebo Rigu tu a také jsme se vydali na kolech  k moři tenkrát 2,5 letým vnoučkem - o tom více tady

































Oblečte se se do luxusu s dámskou mikinou  Klára.  Šila jsem  z příjemného materiálu -  z počesané bavlny, který je nesmírně měkký, příjemný...