Letíme to zjistit. A přímo do Soluně, odkud pocházel Cyril a Metoděj.
(rozpočet na konci článku)
Tentokrát z Bratislavy. Bez cestovky, na vlastní pěst a s mizernou znalostí angličtiny. Pokud máte obavy cestovat sami, odlet z Bratislavy je na první samostatnou cestu ideální. Dorozumíte se, letiště je malé a přehledné.
Stačí sbalit bágl a vyrazit za zážitky.
Z Pardubic jsme využily České dráhy a než jsme se rozkoukaly, už byla Bratislava.
Před nádražím v automatu kupujeme lístky za 0,9 eu/os, cesta na letiště trvá 30 minut busem č.61.
Hurááá a jsme v Thessaloniki....jak říkám, není se čeho bát.
Před odletovou halou v Soluni, zabloudit se nedá, vidíme budku, kde si kupujeme za 2 eu/os lístky na MHD. Doporučuji koupit rovnou i zpáteční. Do centra jezdí autobus č. 01X, zastávka KAMARA.
V buse, na digi-ceduli, běží jména zastávek v řečtině, uf i v angličtině, což zvyšuje naši šanci, že vystoupíme správně. Při hledání hotelu na bookingu upřednostňuji polohu v centru a v dosahu zastávek. Výstup v neznámém městě...za tmy, přesně tohle nemám ráda :(. Naštěstí naše ubytování máme na hlavní ulici.
Míjíme Vítězný oblouk, postavený roku 297 jako oslava vítězství Galeria nad Peršany. Nezachoval se celý, ale i tak je mohutný s úžasnou výzdobou. Je to tu, sebevědomí nám stoupá, hostel nalezen.
A vypadá dobře.
Balkón, z kterého jsme nadšené a na kterém stejně nebudeme mít čas posedět.
S majitelem vše domluveno. Klíče v kapse a vyrážíme ochutnat něco místního. Hned za rohem nás nalákala příjemná slečna v bistru na HAPPY HOUR ( vše za polovic) a čerstvou bagetu za 1,25 eu.
Posilněné vyrážíme na průzkum nočního života. Všude spousta lidí, plné kavárny, neskutečně to tu žije. A tyhle prodejny se sušeným ovocem, oříšky - úžasné.
Ach, a ty cukrárny. Čerstvá chalva, dortíky a zas dortíky...
Jasně, že zakončíme večer sladkými orgiemi s pořádně silnou kávou.
Sobota 9.3.2019.
Naše ubytování má opravdu strategickou polohu. Naproti je další kavárna, kam jdeme ráno na snídani. Slané "pirohy" či co to bylo chutnaly výborně.
Dnes máme v plánu prošmejdit Soluň. Sice na město sedla pořádná mlha, ale náladu si zkazit nedáme. Nevzhledné činžáky a mezi nimi poklady. Tohle je Římské forum - centrum veřejného a náboženského života starověké Soluně se počalo budovat na konci 2. století po Kr.
Na vykopávkách se stále pracuje.
Kostel sv. Dimitria (Agios Dimitrios), původně z 5. století je prý největší kostel v Řecku. Chvíli bazilika, pak mešita, pak zas kostel, prostě podle toho, kdo byl zrovna u kormidla....však to také známe :(.
Ještě prolezeme pod kostelem otevřenou kryptu ubohého mučedníka, kterému je zasvěcen kostel.
Nacpeme se všude, tady se zrovna připravuje výstava.
Celou Soluní nás provázejí výtvory sprejerů a nepořádek.
Všechno počmárané, mimo památek, alespoň že tak.
Plahočíme se křivolakými uličkami s vesnickou atmosférou výš a výš. Trochu se ztrácíme a už nás přestává překvapovat scenérie historický kostel zapasovaný mezi činžáky.
Dole ve městě stále mlha, ale tady se začíná se objevovat blahodárné slunce.
Před námi zjeví úžasné místo. Konečně ochutnáváme frappé, paprsky příjemně hřejí, žádné davy, klid. Nasáváme atmosféru města, které to nemělo v historii lehké. No a možná se někde tady se procházel i Cyril s Metodějem :).
Nehoní nás žádný průvodce, na hodinky nekoukáme, když nás přestane bavit sedět u kávy, pokračujeme ještě výš, až k samotné pevnosti.
Došly jsme na soluňskou akropoli z byzantské doby, tzv. Heptapyrgion („Sedmivěží“), jež je volně přístupná. Postupně byla rozšiřována, přibývaly další věže a rovněž se měnila její funkce – kolem roku 1890 byla např. využívána jako vězení. Což působí trochu depresivně a proto mizíme dál...
Kolem mohutných hradeb sestupujeme zpátky do města.
Když už se začínal ozývat hlad, kde se vzal, tu se vzal ....BIG LITTLE HOUSE.
Nádherné místo na sklenku vína a něco malého k tomu.
Sedíme na terásce, žhavíme telefony domů, že je tu božsky a že tu asi zůstaneme :).
Mlha si s námi hraje, jen pomalu ustupuje a ukazuje další vykopávky, opět mezi paneláky.
Míjíme Rotundu, Vítězný oblouk.
Zrovna když mlha ustoupila slunci, došly jsme k nejvíce fotografovaným objektům v Soluni:
Bílá věž a deštníky (moderní umění).
Po promenádě korzují místní a po moři lodě.
Z množství kaváren jsme pořádně v šoku. A ještě víc, kolik v nich posedává návštěvníků a popíjejí frappé, kávu. U piva nevidíme sedět skoro nikoho.
Tak i my si vychutnáváme kapučíno a pozorujeme rušné centrum.
Kostel, kam se podíváš. Tohle je babička mezi kostely - Agia Sofia, malý kostel zde stával již ve 3. století a v 8. století byl postaven kostel v dnešní podobě.
Zrovna se tu chystá veselka a my, baby zvědavé, si to nenecháme ujít.
Nevěstu jsme viděly, pokračujeme dál. Pěkná restaurace a grilované žampióny, no neodolaly jsme.
Ještě trochu toulání po městě a objevujeme trhy.
Úplně jiné zboží než u nás.
Neděle 10.3.2019
Koukáme, co si dávají k snídani Řekové a následujeme jejich příkladu. Výborná snídaně na ulici.
Podél moře za svitu sluníčka....no jo no, tak furt žereme. Jenže prostě jdete okolo, ach ta vůně....
Hledáme vlakové nádraží a bloudíme fakt jen malinko. Jsem vybavená "appkou" s "offline" mapami, sice tomu moc nerozumím, ale všichni říkají, že to musím mít. Taky mám v mobilu překladač, ten jsem tedy ještě nepoužila, zatím jsme se vždy dorozuměli.
Samozřejmě, když neumím anglicky, na cestu se připravím, vypíšu si adresy, cíle výletů, v tomto případě městečko Edessa. S pánem za přepážkou pak může zažít roztomilá konverzace na téma lístky na vlak. Důležité je se naučit nějaké to kouzelné slovíčko, třeba děkuji - ευχαριστώ čti: efcharistó, no a tím všechny odzbrojíte :). Než přijede vlak, stíháme ještě luxusní frappé.
Vlak jede přesně, exteriér počmáraný, ale uvnitř čisto. Čeká nás asi hodina a půl cesta (11,20 eu/os).
Městečko Edessa. Osvěžení zmrzlinou a můžeme jít k vodpádům.
Nádhera. Nejprve okoukneme z dáli.
A pak se projdeme k vodopádu a za vodopád a pod vodopád.
Sice nám voda lehce spláchla make-up, ale oběti jsou potřeba.
Za půl eura necháme zlákat na průzkum jeskyně. Taková pidi Macocha.
Nezbytné foto s harmonikářem.
Prošmejdíme celý park a přilehlé uličky.
Nakoukneme do kostela.
Courání cestou necestou unaví a to je správná chvilka na ochutnání řeckého piva.
Řeckého salátu, tzatziki a gyrosu.
Na závěr dostaneme pozornost podniku - sklenku něčeho ostrého.
Opuštěný kostelík s překrásným výhledem.
Zpátky na nádraží - jízdní řád :).
Loučíme se s krajem, kde v březnu už všechno krásně kvete.
Večer už jen nožky nahoře ..... 58 000 kroků za tři dny.
Ráno si přivstaneme, odlétáme už v 9 hodin.
Domů se vracíme šťastné, bohatší o zážitky a pocit, že jsme to zvládly.
