Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil....

Dlouhý článek, protože i víkend byl dlouhý a náročný.

Měla to být romantická idylka – projížďka údolím řeky Svratky. Plán byl jasný, ale realita se rozhodla, že nám připraví něco úplně jiného.

V sobotu natěšeně nastupujeme do vlaku, já s romantickými verši na rtech: „Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil...“ Jenže sotva se uvelebíme, vlak škubne, motor ztichne, světla zhasnou a klíma jde do věčných lovišť.

Čeká nás 40 minut nedobrovolného saunování. Nakonec se vlak přece jen rozjede – za nadšeného potlesku všech spolucestujících. Přípoj? Ten nám samozřejmě ujel, takže nás čeká 35 km navíc. Ale co, říkáme si, to dáme, než zjistíme, že se dramaticky změnil i výškový profil trasy - jsme na Vysočině

Navigace nabízí dvě možnosti: buď po lesní cestě do kopce, nebo po silnici do ještě většího kopce. Volíme silnici, kde stoupání připomíná Himaláje. Jediné plus - kolem nás svištící auta (odhaduji 130 km/hod) příjemně víří rozpálený vzduch od asfatu. Můj obličej připomíná zralé rajče, tlak jak před výbuchem a sním o elektrokole. Šlapeme dál, protože ten krpál nás nezastaví!

Stanice přestupní se stala cílovou.

Příjemnější část trasy.

Místo odpočatého příjezdu do Poličky, plánované prohlídky památek a kávy na náměstí, vjíždíme do města s jazyky na vestě, křečemi v nohou a naprosto nulovým zájmem o cokoliv kromě ležení na zemi a zmrzliny. Jedním okem koukneme vzhůru, kde tušíme rodnou světničku Bohuslava Martinů.

Druhým mrkneme na krásnou radnici, kašnu a morový sloup.

a grogy usedáme se zmrzlinou na lavičku.

Kolem městského opevnění

a ulicí Bída vyjíždíme z Poličky.

To je ta zrádná řeka Svratka, která nás v tom nechala.

Počasí parádní, pokud nemusíte dupat do horoucích pekel někde vysoko.

Počasí parádní, pokud nemusíte dupat do horoucích pekel někde vysoko.

Ale to nebyl konec! Podcenila jsem trasu a zjistila, že nás čekají další stoupání – buď prudké nebo táhlé a k tomu vedro jak v peci. Občas se zadařil i pěkný sjezd, ale to bylo zřejmě omylem. Nakonec jsme dorazili k přehradě Vír, která nás okouzlila a trošku nám vrátila chuť do života.

A tady už je Chudobínská borovice, která vyhrála Evropský strom roku 2020. Své jméno nese po zatopené obci Chudobín, která byla obětována ve prospěch výstavby vodní nádrže.

Byla vybudována v letech 1947 až 1957.

Díky této stavbě je pitnou vodou zásobováno Novoměstsko, Bystřicko a část Žďárska, Brno a jeho okolí. Kvůli tomu je lokalita nepřístupná k rekreaci a rybolovu, jelikož pro její okolí platí vyhláška I. pásma hygienické ochrany....si tam v lese ani nečůrnete.

Cyklostezka podél přehrady měří 7,5 km a tak jak oáza uprostřed pouště na nás působí studánka s chladivou vodou.

Betonová hráz je široká 9 m, dlouhá 390 m

a je třetí nejvyšší v republice (76,5 m).

Už s úsměvem, na hotel to máme jen pár metrů

....po takovém výkonu není nic lepšího než orosené.

Celý den byl jedna velká horská dráha – doslova. Ale když jsme se nakonec posadili u řeky s krásným výhledem, těch 65 km stálo to.

Ale možná to bylo tím vínem.

Nedělní cyklo-pokračování bylo jako přes kopírák. V nohách máme díky zpoždění vlaku o 35 km navíc a čeká nás 67km, další várka kopců a rozpálené slunce nad hlavou.

Odbočku k hradu Pernštejn (zas kopec ufuf) jsme vyměnili za ochlazení nohou

Nádherný dřevěný krytý most z roku 1718 je dochován v původním stavu s výjimkou šindelové střechy, která byla v roce 1971 kompletně zrekonstruována. Délka mostu je 32 metrů a šířka 2,6 metru. našli jsme ho ve vesnici Černvír.

O pár vesnic a kilometrů dál....

Takhle u cesty....

Zajedeme do areálu Cisterciáckého kláštera Porta coeli, který se nachází v Předklášteří u Tišnova. Veliký areál kde je pivovar, restaurace, kavárna a ubytování.

Zajedeme do areálu Cisterciáckého kláštera Porta coeli, který se nachází v Předklášteří u Tišnova. Veliký areál kde je pivovar, restaurace, kavárna a ubytování.

Městský úřad Tišnov

Kopce nás stále pronásledují. Ivan v této stabilizované poloze doslova ustrnul asi na 20 minut.

a když si myslíme, že se z kopce svezeme, šeredně se mýlíme. Bikeři by nám tuhle rozmanitou trasu záviděli, my tedy kola vedeme, máme rozum!

Hrad Veveří. Když se naskytne takovýto výhled, vždy mně spadne brada. Jasně, že hrad postavili na kopci, tak si k němu cestu rozmyslíme.

Řeka Svratka nám nedala nic zadarmo. Po 67 km jsme se konečně vykoupali v Brněnské přehradě a vítáme osvěžení celého těla. 

a o pár kilometrů dál se dostane i na hrdla.

Až do hotelu na kole . 

Ještě jedno osvěžení v hotelovém wellness.

Když tak ráno snídáme na terase s výhledem na přehradu, říkáme si byl to náročný, ale pěkný víkend.

Konečně Brněnská přehrada, která byla realizována 1936–1940 a je využívána k rekreaci, 

prostě to tu neskutečně žije.

A protože vedra neustupují, pondělní plány jsme bleskově revidovali – z místo původních 50 km uděláme skromných 17 km, akorát na nádraží a hurá domů. Takže Brno si zas na pořádnou prohlídku bude muset počkat.

Na hlavním nádraží končí náš výlet. A mimochodem je v provozu od roku 1839 a s nádražím v Břeclavi patří mezi nejstarší v České republice.

 

10.8. - 12.8. 

150 km