Přeskočit na hlavní obsah

Tak tuhle cyklo trasu doporučuji!

Vak je ideální dopravní prostředek třeba i na cyklo-výlet. S vnoučkem jsme si v klidu poklábosili, koukali z okna, sledovali krajinu a pozorovali ostatní cestující. Přestup s koly v Hradci Králové, díky prostornému výtahu, byl bez problémů.

A ze Žamberka už šlapeme.  Trasu jsem se snažila udělat na míru Maxovi a tak kousek za nádražím máme první "zkoušku". Úspěšně projet dopravní hřiště. To zvládneme na 1 a mezi paneláky pokračujeme na cyklostezku.
Do cesty se nám nečekaně přimotá dětské hřiště. Vše vyzkoušeno, můžeme šlapat dál.
Jenže nám vyhládlo a nezbývá než doplnit energii, což budeme dělat dost často .
Tady už se rýsuje ta parádní cyklostezka do Letohradu. Mírně z kopečka a hlavně mimo silnici.
Letohrad volíme jako místo na oběd. A že je to zrovna zmrzlina? Max říkal, že je to fajn nápad.
Dětský úhel pohledu...prý nejkrásnější drak.
Malé osvěžení u fontánky.
Pozdravili jsme novomanžele na lavičce.
Projeli jsme parádně vymalovaným podchodem.
A skončili v Muzeu řemesel v Letohradě.
Zapíchneme špendlík do místa odkud pocházíme a jdeme na prohlídku. Respektujeme zákaz focení.
Za to, ve staré škole se fotit smí.
Vyzkoušíme lavice.
Prohlédneme si původní učební pomůcky.
A ještě trochu potrestat -  upažit a zakleknout na polínka :(.
Mezitím se nám venku vyčasilo a šlapeme přes Přírodní park Orlice.
Jen těch lákadel je cestou nějak moc :).
Vlastně si ani nevšimneme, že se zatáhlo a blíží se slejvák a to pořádný. Černé mraky nás ženou, šlapeme jak o život a najednou před námi .... úžasný úkryt - stodola.
Neváháme, skočíme do stodoly a uf...v klídku pozorujeme valící se vodu.
Po přeháňce frčíme dál a první etapu končíme v Ústí nad Orlicí. Ubytovaní jsme v kempu, v nohách   26 kilometrech a to si zaslouží odměnu. 
Děti jsou odolné proti každé únavě, tak si chlapeček ještě zadovádí a mě stačí lahodný mok.
Den 2.  Po snídaní se musí uklidit, to je jasný.
Já tedy rozcvičku odmítám a tak zatím plánuju další etapu směr Brandýs nad Orlicí.
Cyklotrasa kolem Orlice se nám zdá skvělá. Cestou plníme tajemné úkoly.
Některá hřiště jsou trochu zarostlá, ale to nás neodradí.
Na Přírodní bludiště u Brandýsa na Labem jsem se hodně těšili.
 Je inspirované knihou J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce . 
Bloudit uličkami z habrů, najít  střed a poté se vrátit zpět. 
Zdá se Vám to lehké?
 No...budete překvapeni. 
Jako průvodce jsem zklamala :(. Prostě furt dokola a dokola jsem bloudili, když už to vypadalo nadějně objevila se slepá ulička. Když jsme jásali, skončili jsem u stejného bodu. 
My ten zatracený střed nenašli.
No nic, jedeme dál....a jednou se sem vrátíme!
Cestou potkáme neobyčejné sochařské výtvory,
spoustu hřišť,
posilňující zastávky.
Závodili jsem s vlaky.
Hřiště jsme vymetli poctivě všechny.
Po 26 kilometrech nasedáme v Chocni na vlak domů.
Společné výlety jsou k nezaplacení a já si to s vnoučkem moc užívám.
Naprosto skvělá cyklotrasa pro děti, bez kopečků, plná hřišť, zajímavých  městeček, krásné přírody, koupání, muzeí, zámků a ubytování. Za dva dny najeli jsme skoro 60 km.


Datum akce 19.7 - 20.7. 2021

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mnichov - rande sama se sebou

Mnichov lowcost: výprava přežití – level pokročilý 😄🍺 Vyrazila jsem sama, protože jsem chtěla pár dní jen pro sebe a malé dobrodružství s batůžkem. Sólo cestování má jednu velkou výhodu: jdete přesně tam, kam chcete.  V Mnichově jsem strávila dvě noci. Ideální kombinace: dost času na památky, málo času na utrácení a přesně tolik sil, kolik unese jeden pár nohou. Ráno v 5:35  jsem naskočila na vlak Praha–Mnichov. Příme spojení - žádný stres s přestupy. Zpáteční jízdenka s místenkou za 1050 Kč – praktické  ponaučení:  kdo kupuje dřív, ten jede levněji. Ubytování? Hostel ve společném pokoji na 2 noci za 987 Kč .  Na recepci ukážete rezervaci v aplikaci Booking a můžete se jen usmívat 😃. Spala jsem s partou dívek  z celého světa… a byla jsem nejstarší kus v kolejišti 😅. Soukromí v 6-lůžkovém pokoji zajištěno, zatáhnete závěs a nikdo o vás neví. Bydlela jsem hned u hlavního nádraží – do centra k památkám 10 minut pěšky.  Ideální základna pro kultu...

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil....

Dlouhý článek, protože i víkend byl dlouhý a náročný. Měla to být romantická idylka – projížďka údolím řeky Svratky. Plán byl jasný, ale realita se rozhodla, že nám připraví něco úplně jiného. V sobotu natěšeně nastupujeme do vlaku, já s romantickými verši na rtech: „Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil...“ Jenže sotva se uvelebíme, vlak škubne, motor ztichne, světla zhasnou a klíma jde do věčných lovišť. Čeká nás 40 minut nedobrovolného saunování. Nakonec se vlak přece jen rozjede – za nadšeného potlesku všech spolucestujících. Přípoj? Ten nám samozřejmě ujel, takže nás čeká 35 km navíc. Ale co, říkáme si, to dáme, než zjistíme, že se dramaticky změnil i výškový profil trasy - jsme na Vysočině Navigace nabízí dvě možnosti: buď po lesní cestě do kopce, nebo po silnici do ještě většího kopce. Volíme silnici, kde stoupání připomíná Himaláje. Jediné plus - kolem nás svištící auta (odhaduji 130 km/hod) příjemně víří rozpálený vzduch od asfatu. Můj obličej připomíná zralé rajče, tlak ja...

Tak mě vystěhoval.....můj drahý muž.

Čekala jsem to. Prý se moc roztahuju. Prý už se nechce dělit o gauč s haldami látek. Přiznávám, že v zápalu práce občas někde odložím nějaký kousek. Prý už nechce mít na jídelním stole výztuhy, střihy, nůžky, pravítka a další důležité krejčovské propriety. Jenže když on ten jídelní stůl je tak parádně velký. Prý už nechce uléhat s představou zapíchnutého špendlíku kamsi.....tohle si ale vymyslel ,)! V posteli ještě žádný špendlík nikdy nebyl (zatím). Tak jsme stěhovali, škrabali, malovali, vrtali, šroubovali, sestavovali, posilovali se pivem... A z bývalého dětského pokoje mám RÁJ. Spousta úložného prostoru, polic a všechno mám pěkně po ruce. Ještě pověsit zrcadlo a záclonu... Teď se to bude panečku šít :).