Šiju, co mě baví.

Babička sedí u šicího stroje a šlape (tehdy... v minulém století byly jen šlapací stroje, myslím jako úplně bez elektriky).
Může mně být 6-7 let, motám se okolo, prohlížím si náprstky, nůžky, knoflíky, dřevěné špulky a přemýšlím, kdy babička ty špendlíky, co má v puse, asi spolkne. Pořád totiž něco vypráví, špendlíky mezi rty kmitají. Babička mluví, aniž by otevřela pusu. To chci taky umět -  mluvit s pusou plnou špendlíků.
O cca 30let později. Dcera se chystá do tanečních, šaty má na sobě, dolaďujeme detaily a já s plnou pusou špendlíků komentuji úpravu šatů.
Babičko, moc děkuji za ten nejlepší svatební dar - šicí stroj. Právě na něm stále šiju ty krásně kabelky, peněženky a oblečení. Určitě by jsi babi, měla ze mě radost.

I když byly chvíle, kdy jsem o stroji pochybovala, mrkněte :).
Více ušitých kabelek najdete zde.