Přeskočit na hlavní obsah

Parádní výlet za pár korun...inspirujte se.

Jízdenka EURO-NISA-TIKET za 320 kč....a co za to?
Až 5 osob např. ze Staré Paky do Žitavy a pak po úzkokolejce s historickou parní lokomotivou na Oybín (jízdenka je zpáteční).

My jeli už z Bělohradu v 8 hod. protože na výlet se musí vyrazit brzo, aby se něco stihlo.
Na nádraží v Žitavě máme sraz se synem, který přijel z Drážďan. Jsme komplet a výlet může začít :).
Jízdu historickým vláčkem si vychutnáváme na otevřené plošině u vagónu. 
Projíždíme Žitavou a pomalu se šineme na Oybin. 
 To je dokonalé, přichází obsluha a zásobuje cestující pitím, aby nestrádali.
Cesta trvá asi 40 minut a pořád bylo na co koukat. Už jsme na nádraží v Oybině a nad ním se vypíná ohromný skalní masiv a tam někam směřují naše kroky.
Jojo, půjdeme po schodech a všechny vyšlapu, přesvědčuje nás chlapeček. 
Kočárek necháváme v íčku a jde se zdolat pořádný kopec schodů. 
 Okukujeme luterský farní kostel postavený 1709 - 32, úžasný interiér.
No nic, schody se musí zdolat, šlapeme dál...chlapeček nás honí, žádné odpočívání.
Šlapeme,šlapeme...hrad už máme na dohled.  Romantická zřícenina hradu a kláštera Oybin je asi největší turistickou atrakcí Žitavských hor a jednou z nejvýznamnějších památek Horní Lužice. Stojí na temeni mohutné pískovcové stolové hory (514 m). Hrad vznikl asi ve 13. století. A Karek IV. zde nechal postavit klášter.
Jsme nahoře, zasloužíme si pauzu. Jenže dnes nám šéfuje Maxmilián, tak posezení trvá tři minuty.
Malebné vyhlídky, tajemná zákoutí, nečekané průchody, za rohem úžasná panoramata...no, snažili jsme se to tam prolézt jak se dalo.
Takový výlet dá zabrat a tak ještě na hradě Maxmilián klidně usnul, bylo mu fuk, že kočárek máme až dole v infocentru. Děti jsou báječně bezprostřední.
 Zatím co chlapeček spí, vychutnáváme si panoramata a svařené víno.
 Maxmilián byl z mašinek nadšený, nemohl se vynadívat. 
 Už nám přijíždí vlak a frčíme domů.Zmokli jsme jen na konci a jako správným 
výletníkům nám to  nevadilo. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mnichov - rande sama se sebou

Mnichov lowcost: výprava přežití – level pokročilý 😄🍺 Vyrazila jsem sama, protože jsem chtěla pár dní jen pro sebe a malé dobrodružství s batůžkem. Sólo cestování má jednu velkou výhodu: jdete přesně tam, kam chcete.  V Mnichově jsem strávila dvě noci. Ideální kombinace: dost času na památky, málo času na utrácení a přesně tolik sil, kolik unese jeden pár nohou. Ráno v 5:35  jsem naskočila na vlak Praha–Mnichov. Příme spojení - žádný stres s přestupy. Zpáteční jízdenka s místenkou za 1050 Kč – praktické  ponaučení:  kdo kupuje dřív, ten jede levněji. Ubytování? Hostel ve společném pokoji na 2 noci za 987 Kč .  Na recepci ukážete rezervaci v aplikaci Booking a můžete se jen usmívat 😃. Spala jsem s partou dívek  z celého světa… a byla jsem nejstarší kus v kolejišti 😅. Soukromí v 6-lůžkovém pokoji zajištěno, zatáhnete závěs a nikdo o vás neví. Bydlela jsem hned u hlavního nádraží – do centra k památkám 10 minut pěšky.  Ideální základna pro kultu...

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil....

Dlouhý článek, protože i víkend byl dlouhý a náročný. Měla to být romantická idylka – projížďka údolím řeky Svratky. Plán byl jasný, ale realita se rozhodla, že nám připraví něco úplně jiného. V sobotu natěšeně nastupujeme do vlaku, já s romantickými verši na rtech: „Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil...“ Jenže sotva se uvelebíme, vlak škubne, motor ztichne, světla zhasnou a klíma jde do věčných lovišť. Čeká nás 40 minut nedobrovolného saunování. Nakonec se vlak přece jen rozjede – za nadšeného potlesku všech spolucestujících. Přípoj? Ten nám samozřejmě ujel, takže nás čeká 35 km navíc. Ale co, říkáme si, to dáme, než zjistíme, že se dramaticky změnil i výškový profil trasy - jsme na Vysočině Navigace nabízí dvě možnosti: buď po lesní cestě do kopce, nebo po silnici do ještě většího kopce. Volíme silnici, kde stoupání připomíná Himaláje. Jediné plus - kolem nás svištící auta (odhaduji 130 km/hod) příjemně víří rozpálený vzduch od asfatu. Můj obličej připomíná zralé rajče, tlak ja...

Ptáte se mě: "Je těžké ušít peněženku?"

Není.  Nejtežší je naskládat harmoniku.  Co má společného harmonika s peněženkou? Tahle není tahací, ale pracně skládací. Peněženek jsem ušila spoustu, vychytala "mouchy", získala správný grif a šití jde skoro jak po másle. Jen ta HARMONIKA! Vyloženě horor. Důležité totiž je přesné poskládání. Fakt to není tak jednoduché. Někdy složím napoprvé...uf. Úžasný pocit. Říkám si, mám to zmáklé, teď to pofrčí. Beru další pruh látky a začnu skládat. Nevychází. Přebývá nebo chybí třeba jen 2 milimetry. Jenže takhle by peněženka  nepasovala dohromady.        ŠPATNĚ. Znova.   ŠPATNĚ. Znova. Opět ŠPATNĚ. Opět skládám znova a znova. Někdy se na této činosti zaseknu a skládám marně do "zblbnutí". Manžel vypočítel přesný rozměr jednotlivých proužků, ale v praxi to nefunguje. Když už chci hodit flintu do žita, v mém případě harmoniku z okna....zázrak. Vidíte, přesná harmonika?! Zakoličkuju, aby se skládačka náhodou n...