Dobrodružství začíná. Jedeme k moři. Na kolech. (1.část )

Cože? K moři se dá jet na kole? 

Tahle informace mě zaujala už před pár lety a uložila jsem ji někam hluboko.  A červík hlodal. Čím víc jsme cyklovýletovali, tím víc se mě to lákalo. Výzva byla na světě. Občas jsem nesměle prohodila před rodinou, že se k moři taky dá jet na kole. Nebrali mě vážně, prý blbost.

Během loňských společných výletů s dětmi (tedy, syn a dcera už jsou dospělí) a vnoučkem, moje ódy na Labskou cyklostezku nebraly konce. Její část jsme v okolí Drážďan projeli. A protože se potomkům zalíbila myšlenka "tak trochu jiné dovolené", slovo dalo slovo a řekli jsme si, že když to jen trochu půjde, příští léto cyklodovču uskutečníme.

Protože když ne teď, tak kdy? 

Plánování, teoretizování, jojo to nám šlo. Termín určen na přelom června a července. 

Bod číslo dvě - ubytování. Dcera preferovala spaní v soukromí, penzionu nebo nejlépe v hotelu se snídaní. Prostě duchny, pevná střecha nad hlavou a vana. Zbytek výpravy byl pro stan. Poté, co jsme Žanetě odebrali Maxmiliánovo hlasovací právo, bylo rozhodnuto Já sice nespala ve stanu dobrejch ...no 30 let, ale už nemůžu cuknout, možná budu litovat, ale to ještě netuším. 

Důležitá součást každého výletu bývá mapa a z téhle jsem nadšená. Němci to mají zmáklé, praktické otáčení listů, voděodolná úprava-luxus. Památky, přívozy, kempy, opravny kol, podrobné mapky,  minimální šance, že zabloudíme. Sice psaná v němčině, což je pro mě nepoužitelné :), ale obrázkům rozumím a zbytek bude na Kubovi. 

Termín se blíží, pročítám zkušenosti ostatních cyklocestovatelů, dolaďuji detaily trasy, hledám kempy, čumím do map....Nejlepší by bylo zajet do všech městeček, navštívit každou památku a omrknout všechny zajímavosti. Na cestu máme 10 dní, pomalu seškrtávám seznam toho, co nutně musíme vidět.

Nejen duševno i žaludek bude třeba uspokojit. Na tomhle a s tímhle prý budeme vařit....doporučuje to devět zkušených trampů z deseti. Už to máme ve výbavě hahaha, hlady neumřeme.

V květnu začalo jít do tuhého. Začali jsme "makat." Nic jsme nenechali náhodě. Stavíme na zahradě stan. Trochu mě opouští důvěra, kolíky, tyčky....španělská vesnice. Syn to zmáknul raz dva. A Max šílí radostí :). To ještě netuší, že se mu trocha toho igelitu stane na nějaký čas domovem. 

Už se to testuje, balí, připevňuje...kurňa to je věcí. A to bereme fakt jen to nejnutnější. Zábavu pro Maxe jsem vyřešila po svém. Jinak holt platí - co neuvezeme, co zapomeneme, co nás nenapadlo přibalit - nebudeme potřebovat.

 Mrzí mě, že nemůže jet také manžel (super parťák nejen na kolo), ale momentálně ho trápí borelióza a tak pomáhá alespoň servisem a praktickými radami.

Do spacáků ještě nachytat vůni domova pro dobrý spánek.

Zítra ráno vyrážíme a já jsem si zakázala myslet na ty desítky kilometrů, co máme před sebou, na Kubovu fyzičku, na dceřiny hodiny spinningu. Pravda, ani já nelenila, taky mám něco našlapáno ....ale jen u šicího stroje. To se asi počítat nebude :(.

S koly, narvaným vozíkem a chlapečkem se zítra (neděle 25.6.)  přesuneme vlakem do Drážďan, kde nás bude čekat syn. Tady synchronizujeme bagáž, něco přibalíme, něco odbalíme, připravíme sváču. V pondělí, opět vlakem, dojedeme do Magdeburgu a pak už vlastními silami vzhůru k moři. No, vlastně bude to mírně z kopečka ... takže hurá, dolů k moři.

Těšíme se na pohodové šlapání, žádný kvalt, žádný stres. Prostě v klídku a s radostí si cestu užít.
Cíl je tam, kde Labe ústí do moře. 
Cuxhaven - to je to místo. 

Pro ty co mají rádi přesnost, to možná bude plus-mínus o nějaký ten metr vlevo nebo vpravo :).

A když nás třeba zradí počasí a my to nedáme až k moři?
Ono nezáleží na tom, kam dojedeme, ale že jsem zvedli zadek a vyrazili :). 

Jak dopadl náš cyklotrip?

Kdo dojel do cíle a jaký ten cíl nakonec byl? 

Jaké situace jsme museli řešit a kde jsme třeba spali?

Zajímá vás to....čtěte zde.