Vyfasovala jsem dítě. (Polsko)

A dokonce na dva dny. Jenže co vymyslet za program, aby to nás to bavilo oba?

Nejsem pečící ani vařící babička, takže to chce akci. Jasně, pojedeme na výlet!

Velmi, opravdu velmi nerada, volím jako dopravní prostředek auto.
Jenže máme ty dva dny tak nabušené zážitky, že pokud to chceme stihnout,
prostě musíme osedlat koně pod kapotou.

Vyrážíme přes Harrachov do Polska, což je cca 76 km.

Ve městečku Sklářská Poreba nejprve navštívíme výstavu Lega. Parkoviště hned naproti.

Pokud vejletíte s dítětem, můžete se oficiálně chovat taky tak trochu jako dítě, což vítám.

Tak s Maxem mačkáme všechny knoflíky a hejbáme páčkami o sto šest.

Na závěr si ještě postavíme z lega...no cokoliv.

Kousek popojedeme a zastavujeme u Domu Carla a Gerharda Hauptmannů.

Přečíst si o nich můžete zde.

Nás ale nejvíce zajímá Zahrada Ducha hor :). Už ten název zní tajemně.

Historický park byl od základů přestavěn a zařízen v r. 2011. Podél trasy bylo umístěno pět tématických domků, z nichž každý má jedinečný a neopakovatelný charakter. Začínáme u Chaty bylinkářky Řepichy.

Pokračujeme okolo Houbové chaty s „houbovým” plotem a „houbovým” stolem s
„houbovými” židlemi :).

Hostinec Ducha Hor na 18 akátových sloupech, jenže dveře zamčené.

Neva, vytahujeme zásoby a dopřáváme si občerstven a oddych.

Nejen okukujeme, ale i osaháváme zvířata na mozaikách.

A samozřejmě se snažíme poznat, co je to za zač.

Tajemná Skřítkova chata z mechu a kapradí – ukrývá se ve svahu tak, že travnatá střecha se slévá s okolím, ze strany vchodu je otevřená, uvnitř lavice a stoly.

Kdopak asi bydlí tady? Chata užitečného vodníka – s mlýnským kolem a balkonem,

ze kterého se rozprostírá pohled na „močidlo“.

Další atrakcí pro nejmenší je Malé hřiště dobré kondice – místo podporující fyzickou aktivitu.

Prověří to nejen kondici Maxe, ale i moji. Šplháme, přelejzáme, prolejzáme, podlejzáme....

Velkou předností parku jsou nádherné, rozsáhlé výhledy směrem na pásmo Krkonoš.

Sněžka z druhé strany vypadá prostě úplně jinak :). Přesunujeme se autem o pár kilometrů dál.

Vybaveni vodou chceme dobýt hrad Chojnik. Něco o historii tu.

Ještě lístky a vzhůru...a to doslova. Netušíme, že nás čeká 2,5 km chůze do kopce.

Schody jsou vysoké pro dospělého, natož pro čtyřletého turistu.

Ale chlapeček se s tím popere a cestu si ještě občas ztíží.

Procvičíme i rovnováhu

Příjemně chladivá voda nás osvěží, protože k hradu stále cesta daleká.

Jo a už víme, kdo tady bydlí.

Ještě kousek...

a sláva, hrad je náš!!

Prolezeme hrad sakum-prdum.

Až nahoru? Jasně babičko, říká můj společník.

Hmm, dalších spousta schodů...

Ovšem, výhled stál za to.

Zasloužíme si odměnu. Oba dva!

Zpáteční cesta - mohlo mě trknout, že se "zkratkou" po černé nebude jen tak.

Naštěstí můj rytíř nezaváhal ani chvilku a vedl mě podle značek.

I když místy to bylo spíš o horolezectví...

Ale jak se říká: Dobro došli :). V lese jsme si ni neuvědomili, že je takové vedro. Nejlepší volba bude koupaliště Cieplické termální lázně více zde. Po řádném vyblbnutí ve vodě jsme si ještě pohráli (jojo, oba dva) v kavárně a já si konečně v relativním klidu mezi kostičkami vypila kafčo :).

Jééé a už je skoro večer. Na chalupu, kterou jsem vybrala přes booking, to máme kousek.

Útulný pokojíček, čisto a milý pan domácí. Cena 760 Kč i se snídaní pro nás dva.

A něco se tvoří, ale o tom se více dozvíte až na konci článku.

Před spaním ještě hraní, pak pohádky a já po těch zdolaných kilometrech usínám dřív než Max.

Ráno po snídani balíme naše saky-paky a vzhůru za dalším dobrodružstvím.

Těšíme se na Eiffelovu věž. Jakože v Polsku? Ano, jedeme do 13 km vzdáleného Parku Miniatur.

Zámky a hrady se všemi detaily.

Procházíme celým parkem a obdivujeme titěrnou práci.

Stále hledáme tu Eiffelovku. Aha, tak jsem se právě dočetla, že areál nabízí

architektonické památky pouze z Dolního Slezska.

Tak jsme alespoň zdolali Sněžku :).

Parkování je hned u reálu, najdete tu občerstvení, kavárnu, zmrzlinu, suvenýry.

Nás ještě čeká jeden výlet na barevná jezírka. V originále - Kolorowe Jeziorka.

Doporučuji jet autem až na úplně poslední parkoviště. Prostě pokud to půjde,

jeďte autem a až to nepůjde, jste na místě.

Barva vody souvisí s chemickým složením dna a stěn. Začátkem 18.st. zde začali obyvatelé

těžit břidlici-pyrit. Když důl zmizel, příroda si poradila a vytvořila fenomenální jezírka.

Co se nevyzkouší na vlastní kůži, jako by nebylo :),

K dalšímu jezírku zas pořádná štreka, ale nás to neodradí.

Modré jezírko moc modré není, ale barva se prý mění podle povětrnostních podmínek. Za svou barvu vděčí sloučeninám mědi. Jezero je velmi hluboké, více než 20 m.