Kola v autě, my v autě, počasí a nálada výborná. Dočkali jsem se. Začíná cyklodovolená. Vše si vezeme v brašnách na kolách, co jsme zapomněli, holt nebudeme potřebovat.
Z auta vystupujeme ve Staré Pace, kde čekáme na rychlík do Liberce. Pak do Děčína, Bad Schandau a dále po Labské cyklotrase. Četla jsem o ní hodně, jsem zvědavá, jaké to bude v reálu.
Pan průvodčí je z nás trochu nesvůj, kroutí hlavou, ale pomáhá nám nakládat kola. Hmm, nějak se mu to nezdá, kola tedy vyndáváme a zas je nakládáme do jiného vagónu. Jedno kolo je plně naložené, druhé má sedačku, sviště si mezitím přehazujeme, rychlík se schůdky, no manipulace trochu složitější. Jenže my se tak těšíme, že nás nic nerozhází. Průvodčí se diví, proč a kam to proboha jedeme. A ještě tak naložený a se svištěm.....ale nakonec nás hezky usadil.
Z průvodčího se vyklubal anděl. V Liberci pomohl celý proviant vyndat a zase nastěhovat do dalšího rychlíku směr Děčín. Kola pěkně zaparkovaná, místa dost - to se musí vyfotit. Jakmile se vlak rozjel, objevila se paní průvodčí a jemně nás upozornila, že takhle tedy NE! TY kola musí viset!
Zkoušeli jste někdy věšet plně naložená kola? No pro babičku, která nepeče a cyklistku docela problém...kde je náš průvodčí-anděl?
Sviště cestování zmohlo a sladce usnul.
V Děčíně naše radost nezná mezí....výtah. Lehce se tedy přesuneme na správné nástupiště. Jenže ouha...do výtahu se sotva vejde moje kolo, se sedačkou už nemáme šanci. Nacpu se tam s kolem a svištěm, cyklistka si své kolo snese po schodech a znovu vynese na nástupiště č.3. Začínáme si zvykat na cykloadreanalin. Nezapomeňte, jsme dvě ženy a 18 měsíční svišť . Já jezdila vždy jen s manželem-kulturistou, který kola lehce házel do vlaku a se stejným grifem je vyndával :).
Vlak, který na nás poté čekal, nám udělal radost. Dáváme jedničku. Žádné posilování svalů při zvedání kol, balancování na schůdkách a prošení o pomoc kolemjdoucí. Prostě jen přejedete z nástupiště do vlaku.....LEHCE!
A toho místa....
Už se blížíme do cíle. Zatím to byla pohoda, jen jsme se vezli, teď už budeme muset šlápnout do pedálů. Svišť byl z cesty vlakem nadšený, uvidíme, jak se mu bude líbit na kole.
Nádraží v Bad Schandau. Cestu máme naštudovanou, vyrážíme. Prosím, ještě si povšimněte zelených triček. Šila jsem do noci, abychom byli nejen slyšet, ale i vidět.
Labe nám bude ukazovat směr, tedy doufám :). Cyklostezka má být dobře značená, jedeme bez mapy.
Počasí nám přeje, zatím stále skoro rovina, vše podle plánu: přesně k tomuhle přívozu jsme měli dojet.
Po takové plavbě vyhládne. 5 minut lodí a našlapáno 7 km ... a už doplňujeme energii.
Po svačině zajíždíme do Königstein.
Někdy vede cyklostezka těsně okolo kolejí, z čehož má ohromnou radost svišť a zuřivě mává na každý vláček.
Nebo vede okolo skal, jako třeba tento úsek do lázeňského městečka.
Po dalších 7 kilometrech se před námi otvírá úžasný na pohled na Kurort Rathen, které se choulí pod Labskámi pískovci. A zase jsme nadšené. Jestli to takhle půjde dál, asi se samým nadšením rozpustíme. Jenže to se musí prostě vidět.
Sundáváme boty a využíváme příjemně vyhřáté "potůčky" vody a chladíme nožky.
Přiznáváme si, že se nám už dál nechce jet, svišť má radost z vody a my bychom nejraději ještě omrkli všechno, co je tu k vidění. Jenže jedeme do Drážďan. Šup na kola a pokračujeme.
Průšvih - pořád je na co koukat, pořád se dá něco fotit, pořád zastavujeme.
Další historické městečko Pirna, projíždíme centrem, kocháme se. Máme za sebou asi polovinu cesty, svišť vše pečlivě sleduje a my jsme mile překvapené, jak je spokojený.
Hlad a žízeň velká, zastavujeme přímo na cyklostezce. Takhle přesně vypadala Elberadweg celou cestu. Široká asfaltová silnička jen pro cyklisty, mírně zvlněný terén překrásnou krajinou a málo lidí. Pro nás cykloráj!
Drážďany na dohled, našlapáno 50 km. Svišť za celou cestu neusnul, přeci si nenechá něco ujít. Zaslouží si odměnu v podobě dětského hřiště. Zastavujeme a necháváme ho vyblbnout.
Tato část Labské cyklostezky má perfektní značení, nikde se nedá zabloudit. Auta jsme skoro neviděli. Ideální trasa pro toho, kdo nemá rád kopce.
Den druhý - máme pod mrakem a lehce prší. Jsme ale natěšené na Drážďany. Déšť-nedéšť, jedeme s průvodcem na okružní jízdu městem. Velká zahrada Großer Garten Dresden je největší zelenou plochou ve městě. Rozsáhlý park je vhodný k provozování rozmanitých sportovních aktivit. Všichni tu běhají, jezdí na kole nebo bruslích a nebo jen tak relaxují na trávě. Sebou mají deky, občerstvení, děti....odhadli jsme to na příjemné piknikování.
Musíme dávat pozor. Jezdí tu trpasličí železnice na úzkokolejné dráze a řídí si ji sami děti. Štiplístkovi jsme hádali asi 12let.
Odpoledne pokračujeme v krasojízdě po Drážďanech, chceme všechno vidět a občas se vydáme pro cyklisty nepravou cestou.
Pohled na staré město a most Augustusbrücke.
Jezdíme po městě, přejezdy pro cyklisty na rušné křižovatce - široké a bezpečné. Necítíme se ohroženi auty a ani my se jim nepleteme v cestě - ideální stav. V Hořicích na Husovce to bývá více nebezpečné než v Drážďanech.
A spal a spal a spal.....okružní jízda městem byla svišťovi ukradená.
Den třetí: po odpočinkovém dni máme v plánu navštívit Míšeň. Cesta bude vlastně pokračování po Labské cyklostezce. Opět perfektní značení, které nás vedlo stále okolo řeky. Občas zastávka na posilnění a proběhnutí. Tedy....probíhal se svišt, my byli rádi, že nemusíme chvíli šlapat.
Krásná starobylá Míšeň. Roku 2002 bylo město postiženo katastrofální povodní. Vodní hladina dosahovala ve Starém městě místy až 3 metry.
Potřebujeme na hrad Albrechtsburg, který je tam někde nahoře....ale kudy dál?
Hlavní brána na dohled, kopec to byl pořádný, někdo se kochá, někdo tlačí kola.
Malebné zákoustí lákají k posezení.
Zahrádka vybrána, potřebujeme doplnit tekutiny a nasát atmosféru přenádherného města.
Sviště jsme usadili do výlohy a my si dali pivko.
Mladí umělci se musí podpořit, to pochopil i náš svišť.
Dáváme sbohem Míšni a po druhém břehu Labe se vracíme zpátky do Drážďan. Značení cyklostezky jsme ohodnotili jako dokonalé.
Cestou domů ještě nakupujeme čerstvou zeleninu. Takovýchto "samoobsluh" jsme potkali několik.
V Drážďanech míjíme venkovní sportovní areál, rádi se necháme zlákat. Boty dolů a hurá....trochu se protáhnout po jízdě na kole.
Našlapáno 60 kilometrů a jako odměnu máme v plánu večeři u Indů. Všechno ale nakonec bylo jinak.
Píchlé kolo nám změnilo plány. Naštěstí jsme to domů měli "jen" dva kilometry. Svišt si lebedil v náručí, průvodce nesl všechen proviant a kolo, a já tlačila svoje kolo a to píchlé. Druhý den necháváme kolo spravit a můžeme vyrazit na další výlet.
Den čtvrtý: hledáme Popelčin střevíček na zámku Moritzburg. Podle fotky to vypadá na bouřku, ale počasí bylo akorát na cyklovýlet. Jen jsme museli tentokrát šlapat pořádně do kopce a výhled na zámek byl poté opravdu zasloužený!
Kdepak je asi ten ztracený střevíček? Hledáme všude....na schodech, na terase.
No skvěle.....princ našel střevíček i Popelku, to bylo radosti.
Projíždíme zámeckým parkem. Bažantí zámeček Fasanenschlösschen se svým miniaturním přístavem a majákem tvořil kdysi kulisu bujarým oslavám saské šlechty.
Do Drážďan jsem frčeli skoro stále z kopce přímo do Nového města Neustadt. Zastavujeme na hlavní ulici, vodotrysky lákají k příjemnému ochlazení. Kdo se víc zmáchal? No...můžete hádat :).
Neustadt nese nezaměnitelný punc originality. Střídání starých i nově zrestaurovaných domů, úzkých uliček, zastrčených
dvorků, elegantních i extravagantních obchodů, nesčetných hospůdek,
restaurací i barů garantujících rušný noční život. My doporučujeme pro všechny milovníky mezinárodní kuchyně. Večeříme, povídáme si a přímo před námi......jedno policejní auto, druhé, třetí. Vystupují těžkooděnci. Nevíme, co se děje. Shluk lidí a policistů. Pravda, trochu se děsíme. V téhle ulici totiž potkáte snad všechny národnosti. Za chvíli se situace uklidňuje, mlaďoch je prolustrovaný a propuštěný.
Ještě mám jednu zajímavou fotku z toho koutu města, možná se hned takhle po jídle nehodí. Ale jo, mrkněte na ni. Tenhle hajzlík je veřejný ažaž! Všude okolo dost lidí, já nenápadně tahám foťák, abychom nevzbudili nedej bože nějaké pohoršení. Jsme si tedy mysleli, že to pohoršení budí ty močící chlapy, ale všichni se tvářili jakože normálka :). Holt jiný kraj, jiný mrav.
Svišť a cyklistka odfrčeli domů (autem), na kole našlapali 170 km - jsou to pašáci!!
O kousek dál stojí od roku 1893 Markthalle. Týdenní trhy se přesunuly do haly, v té době tu bývalo 229 stánků, dnes jich je 16. Za války byla budova zničena bombardováním a znovu postavena.
Yanidze - bývalá tovární budova na cigarety z r.1908. Tehdy se nesmělo v Drážďanech stavět nic, co by vypadalo jako tovární budova. Majitel to vyřešil a postavil fabriku ve stylu mešity. Následovalo rozhořčení a odmítnutí obyvatel, ale zároveň negativní reakce splnila reklamní účel. Za války silně poškozená. Dnes slouží administrativě, v horním patře najdete restauraci.
Glasernemanufaktur - tuto budovu asi znají všichni pánové. Skleněná manufaktura VW je automobilka přímo v centru Drážďan.
Probíhá zde koncová montáž luxusní limuzíny Phaeton.
Jezdím městem sem a tam, zajíždím do postranních uliček, okukuji výlohy malých obchůdků, sedám na lavičku a pozoruji cvrkot na ulici. Zapomínám fotit, ale Drážďanský Zwinger jsem vyblejskla.
To si nenechám ujít - blešák Elbeflohmarkt. Viděla jsem tady hodně retro věcí z dětství, hračky z NDR :), příjemně jsem si zavzpomínala. Dá se tu sehnat všechno možné, od rajčat, přes oblečení, šroubky, knihy, cokoliv ke kolu....no prostě bleší trh. Rodiny, které tu prodávají, měli za prodejním stánkem stolečky a normálka v klídku snídali.....kávička, koláče.
Odpočinkové místo uprostřed Drážďan? Určitě Balkón Evropy čili Brühlsche Terasse. Celý komplex jsou vlastně udržované a původně soukromé zahrady vybudované na pevnostním valu. Pro širokou veřejnost otevřeny na počátku 19. století
Líbivé ve dne, čarokrásné v noci.
Došlo i na mě. Odjíždím z Drážďan opět po stejné trase kolem Modrého zázraku Blaues Wunder. Jedná se o první visutý ocelový most v Evropě otevřený r. 1893.
Schody u zámku Pillnitz vedou přímo k Labi, neboť panstvo zde scházelo k projížďce loďkami a gondolami. My okolo projíždíme na kole. Příště budeme potřebovat více času k návštěvám všech památek.
Občerstvení v Pirně v hospodě u Žebravého mnicha :).
Nedělní klid na cyklostezce.
Nerada jezdím stejnou cestou a tak jsem vymyslela něco jiného. Jenže cesta se zužovala, značená už taky nebyla, začínala jsem mít obavy, jestli stihnu vlak. A pak začal úsek pro cross bike či jak se to jmenuje. Neměla jsem tušení, kam se vlastně kodrcám.
Poslední německá zmrzka.
V nohách desítky kilometrů, úžasný psychický relax, hlava plná dojmů, v srdci milo :) . Aktivní dovča splnila svůj účel. Děkuju.
Dá se dojet na kole s dvouleťákem až k moři? Zajímá vás to? Čtěte zde.