S trabantem na sraz mercedesů.

 
Jo, tak jsem si připadala.
Chystala jsem se na kurz šití kabelek. Dala jsem do pucu svůj šicí stroj. Před mnoha lety jsem ho dostala od babičky jako svatební dar. Měla jsem z něj  tenkrát převelikou radost.

Ráno vyrážím na  kurz...
Švadlenky (proti mně mladé ženy) už byly na místě a já jen zírala na tu přehlídku elegantních a nablýskaných strojů. Spousta hejbátek, knoflíků, čudlíků, digitální displeje blikaly až oči přecházely. Šla jsem okolo nich a táhla přetěžkou, třicet let starou kufříkovou Veritasku. Sebevědomí klesalo úměrně dlouhé řadě úžasných šicích strojů. Kolem všech jsem musela pojít, poslední volné místo bylo až na konci. Kdyby to nebyl trapas, otočím se a zdrhnu. S každým krokem se mi zdál kufřík  těžší a těžší. Já ho snad raději ani nevybalím, šoupnu ho pod stůl a vypařím se.....
Ano, přiznávám, normálně jsem se za ten starej stroj styděla - babi promiň.
Pak jsme šláply do pedálů. Tedy ty digitální žádné pedály nemají, jak jsem zjistila. Rozjel se koncert. Digitální stroje tichounce vrněly, za tu hlučnou basu byla moje Veritaska.   Ale šila skvěle a domů jsem si hrdě vezla první opravdovou velkou kabelku. Byla jsem nadšená z kabelek, kurzu i ze svého stroje. Ušít další kabelky už byla skoro hračka (no opravdu jen skoro). 
Tak jsem svého koníčka posunula dál a za to děkuji i vám :).


To byl můj začátek. Od té doby jsem našila spoustu různých kabelek a představte si......stále na tom "starým trabantu". Že bych konečně napsala ježíškovi....?

Stylová pro houslistku.

Letní pro dceru.


Modrá na přání.



Pařížanka na výlet do Francie.

A stále na té "staré" mašině šiju, třeba toto.